rozpadl vlastní svět a musí tak v pokročilém věku začínat od nuly. Rány osudu přitom vnímá jako přihrávky. Rock života není jen hudebním dokumentem či bilancujícím portrétem, ale hlavně setkáním s životní sílou obyčejného Oldy, který dokázal neobyčejné věci a stojí si stále za svým jako pařez.
Na počátku “Rocku života” byla dlouholetá fascinace režiséra Jana Gogoly ml. skupinou Katapult jako fenoménem obyčejnosti. Katapult se navzdory svojí jednoduchosti, anebo možná právě díky ní, stal legendou: dvojnásobný Zlatý slavík, téměř 40 let na pódiích, cca 7000 koncertů a milión prodaných nosičů. Písně skupiny se hrají v médiích i u táboráků, řada jejich slovních obratů zlidověla jako součást obecné češtiny: někdy příště, hlupák váhá, a co děti... V roce 2009 Katapult vstoupil do hudební Síně slávy a Oldřicha Říhu vyhlásila Mladá fronta Dnes za jednoho z Čechů roku.
Z důvodu vážné nemoci celoživotního přítele Oldy „Vedoucího“ Říhy, baskytaristy a zakládajícího člena Katapultu Jiřího „Dědka“ Šindeláře, vyhlásil Katapult na leden 2009 poslední koncert skupiny. A v tu chvíli se Jan Gogola ml, výrazně ovlivněn průběžnými výzvami producenta Ladislava Cmírala, rozhodl natočit film o tom, co se s Katapultem stane po jeho zániku: jak bude vypadat životní situace obyčejných mužů a zároveň stárnoucích legend? Budou v pokročilém věku hledat nový smysl života? Jak budou schopní žít každodenní život, o kterém desítky let hráli?
Na začátku ledna 2009 ovšem „Dědek“ zemřel a měsíc poté, v den prvního vzpomínkové koncertu na něj, také tehdejší bubeník Katapultu Karel „Káša“ Jahn (dlouhodobý bubeník kapely a třetí zakládající člen Anatoli „Tojla“ Kohout umřel na podzim 2007).
A tak byl prvním natáčecím dnem „Dědkův“ pohřeb, kterým začalo více než roční potkávání se a potýkání se s Oldou Říhou v době, kdy mu zemřel Katapult a tedy jeho svět. A již při prvním natáčení se Říha projevil jako člověk, který vnímá rány osudu jako přihrávky. Jako muž, který v pokročilém věku začíná od nuly a přesto dokáže otevřeně, i když třeba nejednoznačně, reagovat i na provokativní a vyhrocené otázky zpoza kamery.
Rock života není hudebním dokumentem či bilancujícím portrétem, ale filmovým setkáním s ojedinělou životní sílou obyčejného Oldy Říhy, který psal svým svébytným životním pohybem v rámci jednoho roku scénář tohoto filmu.
Na počátku “Rocku života” byla dlouholetá fascinace režiséra Jana Gogoly ml. skupinou Katapult jako fenoménem obyčejnosti. Katapult se navzdory svojí jednoduchosti, anebo možná právě díky ní, stal legendou: dvojnásobný Zlatý slavík, téměř 40 let na pódiích, cca 7000 koncertů a milión prodaných nosičů. Písně skupiny se hrají v médiích i u táboráků, řada jejich slovních obratů zlidověla jako součást obecné češtiny: někdy příště, hlupák váhá, a co děti... V roce 2009 Katapult vstoupil do hudební Síně slávy a Oldřicha Říhu vyhlásila Mladá fronta Dnes za jednoho z Čechů roku.
Z důvodu vážné nemoci celoživotního přítele Oldy „Vedoucího“ Říhy, baskytaristy a zakládajícího člena Katapultu Jiřího „Dědka“ Šindeláře, vyhlásil Katapult na leden 2009 poslední koncert skupiny. A v tu chvíli se Jan Gogola ml, výrazně ovlivněn průběžnými výzvami producenta Ladislava Cmírala, rozhodl natočit film o tom, co se s Katapultem stane po jeho zániku: jak bude vypadat životní situace obyčejných mužů a zároveň stárnoucích legend? Budou v pokročilém věku hledat nový smysl života? Jak budou schopní žít každodenní život, o kterém desítky let hráli?
Na začátku ledna 2009 ovšem „Dědek“ zemřel a měsíc poté, v den prvního vzpomínkové koncertu na něj, také tehdejší bubeník Katapultu Karel „Káša“ Jahn (dlouhodobý bubeník kapely a třetí zakládající člen Anatoli „Tojla“ Kohout umřel na podzim 2007).
A tak byl prvním natáčecím dnem „Dědkův“ pohřeb, kterým začalo více než roční potkávání se a potýkání se s Oldou Říhou v době, kdy mu zemřel Katapult a tedy jeho svět. A již při prvním natáčení se Říha projevil jako člověk, který vnímá rány osudu jako přihrávky. Jako muž, který v pokročilém věku začíná od nuly a přesto dokáže otevřeně, i když třeba nejednoznačně, reagovat i na provokativní a vyhrocené otázky zpoza kamery.
Rock života není hudebním dokumentem či bilancujícím portrétem, ale filmovým setkáním s ojedinělou životní sílou obyčejného Oldy Říhy, který psal svým svébytným životním pohybem v rámci jednoho roku scénář tohoto filmu.
