Recenze na album

Po osmi letech vydala zpěvačka Irena Budweiserová novou monotematickou kolekci s úpravami černošských spirituálů. Album Hold On je zároveň její druhé CD po odchodu ze Spirituál kvintetu na sólovou dráhu na plný úvazek. Nejde však o album čistě sólové. Doprovodná kapela Blue Soul na něm hraje zásadní roli. Osm let po vydání alba Nobody’s Fault připravila Irena Budweiserová pro své fanoušky další monotematickou kolekci spirituálů. O tom, že na podobném albu pracuje, se zmiňovala už krátce po vydání své minulé autorské kolekce Hlavně ne klid (2012). V rozhovoru pro Katolický týdeník mi tehdy řekla: „Spirituály jsou stále živý žánr. Po hudební stránce lze nacházet stále nové přístupy, což dokládají i aranže a interpretace mých muzikantů. Po textové stránce je to absolutně nadčasová záležitost. Touha, bolest, víra, láska – to vše se bude vždycky dotýkat každého z nás.“ Nová kolekce se drží schématu vyzkoušeného na Nobody’s Fault – černošské spirituály s původními anglickými texty a výjimečně (tentokrát ve dvou případech) s texty českými. K posunu došlo v aranžích. Zatímco na postech kytaristů – Miroslav Linka a Jaroslav Šindler – se oproti minulé kolekci spirituálů nic nezměnilo, u basy vystřídal Víta Fialu Petr Dvorský, tedy další výtečný jazzový muzikant, a za bicími místo hravého Miloše Dvořáčka usedl Tomáš Reidl, mistr ve hře na tabla. Skupina, nazvaná tentokrát Blue Soul (a nikoli Fade In jako na minulých albech), je rozšířena o hostující vokalistku Elišku Černou a v jedné písni o pianistu Jiří Vidasova. Nejvýraznější změnou oproti převážně akusticky jazzovému albu Nobody’s Fault je příklon k výraznější rytmice a především k soulové expresi (možná i proto změna názvu kapely – podle zpěvaččina úplně prvního sólového alba z roku 1993). Přes určité stylové posuny platí to, co jsem před časem psal v souvislosti s albem Nobody’s Fault. I když jde o sólovou desku Ireny Budweiserové a i když je její zpěv velmi výrazný (v nové úpravě Scandalize My Name, známé také ze zpěvaččiných koncertů, jde na samou dřeň expresivního prožívání), kapela zde stále hraje klíčovou roli. Více než dříve se ke slovu dostávají elektrické kytary (True Religion tak dostává až rockový nádech), Tomáš Reindl používá pro žánr méně obvyklé rytmické figury (nová verze Do Angel Roll De Stone Away s cajónem zní téměř hiphopově) a basové linky Petra Dvorského, možná na první poslech nenápadné, už tak hutný celek ještě víc – příjemně – zahušťují. Doporučuji soustředěný poslech česky zpívané Když byla jsem malá, ve které vokální úvod po pár taktech doplní basová figura, která se nevytrácí ani v okamžiku, kdy se píseň rozvine do dialogu hlasu s elektrickou kytarou. Podobný vývoj má i druhá česky zpívaná skladba, Jak mám to říct, jejíž akustický jazzový úvod se pozvolna přetransformuje do expresivního soulu a gospelu. Z notoricky známých skladeb doporučuji spirituál Wayfaring Stranger, zde v nezvykle svižné úpravě a opět s pěknými kytarami. U předchozího alba spirituálů jsem si stěžoval na absenci textů v bookletu. Tentokrát je vše tak, jak má být. Zajímavé je i to, že členové kapely dostali na fotografiích (měřeno na plochu) větší prostor než zpěvačka sama. Tedy další doklad toho, že nové „sólové“ album Ireny Budweiserové je ve skutečnosti kolektivním dílem. Ještě důležitější je však fakt, že se Ireně Budweiserové a především její kapele podařilo posunout aranžmá spirituálů – vnímáno z českého úhlu pohledu – opět o kus dál. Blíž k modernímu gospelu, který hraničí více s popem než s folkem. Dokážu si představit, že některým tradičnějším fanouškům Spirituál kvintetu to po chuti nebude, ale na profesionalitě to zpěvačce ani jejím spoluhráčům rozhodně neubírá. Milan Tesař