Iva Bittová

její úspěšná vystoupení se Škampovým kvartetem. V roce 2003 byla nominována jako osobnost World Music Radia BBC, v roce 2004 se blýskla při koncertech v newyorském klubu Knitting Factory. V roce 2006 natočila film s režisérkou Alicí Nellis v němž hraje hlavní roli či připravit evropskou premiéru Dona Giovanniho ve Stavovském divadle pro festival Struny podzimu. Iva Bittová o sobě
Pocházím z hudební rodiny. Otec Koloman Bitto, všestranný muzikant, pocházel z jižního Slovenska, jeho stěžejními nástroji byly kontrabas, trumpeta, kytara, cimbál. Hrál hlavně lidovou hudbu, ale také několik let působil jako kontrabasista v operním souboru Divadla Zdeňka Nejedlého. Maminka Ludmila Bittová, dříve Masařová ze Slovácka, je povoláním učitelka, ale celý život zpívala ve sboru v divadle i v jiných pěveckých tělesech. Jsem prostřední ze tří dcer, narozená na severu Moravy v Bruntále 22. 7. 1958. Otec často střídal místa, proto jsme se stěhovali - i na Slovensko a zpět -, hlavně jsme však pobývali na Moravě. Po delším pobytu v Opavě jsme se usídlili v Brně, kde jsem vystudovala hereckou konzervatoř a působila více než deset let jako herečka v avantgardním divadle „Husa na provázku" (od prvního ročníku na konzervatoři).

Nyní již sedmým rokem žiji ve vesnici Lelekovice u Brna v rodinném domku, blízko lesa se zahradou i se svou rodinou - dvěma syny: Matoušem (*1982) a Toníkem (*1991).

Celá rodina vždy žila hudbou. V dětství jsem chodila do baletu, zpívala, hrála na housle a účinkovala v dětských úlohách v divadle. Když jsme se přestěhovali do Brna, housle jsem odložila a věnovala se studiu herectví. Dostala jsem příležitost hrát v celovečerních filmech: Ostrov stříbrných volavek, Růžové sny, Balada pro banditu,Zápisník zmizelého, dále i v televizi a také v Čs. rozhlase Brno. Na konzervatoří jsem se věnovala i zpěvu, a to bylo také jediné období, kdy jsem pracovala s hlasem. Získala jsem tam základní informace o technice hlasu a zpívání. Po čase práce v divadle se mi opět vrátila chuť vyjadřovat se hudbou. V době, kdy můj otec byl nemocný, jsem poznala profesora houslí Rudolfa Šťastného. Tatínek pak po třech letech zemřel a pan profesor mi ho v lecčems nahradil. Na hodiny houslí chodím do dnešního dne a věnuji se klasické hře na nástroj, který je tak bohatý, že mám pracovní náplň až do konce svého života. S houslemi si zpívám a vytvářím vlastní hudbu, kterou se živím profesionálně; koncertuji doma, v Čechách i na Moravě, i po celém světě. Housle jsou jedním z nejkrásnějších hudebních nástrojů. Utvářejí mne, přeměňují, probouzejí city i emoce, esteticky naplňují, dovedou mi ukazovat nejvyšší hodnoty jak ve vztahu k hudbě, tak i k lidem a k sobě samé. Proto je miluji a milovat znamená žít!